Zvýhodněný nákup zboží a služeb

2015.19.6

Zvýhodněný nákup zboží a služeb

Ing. Martin Děrgel

Jedním z oblíbených zaměstnaneckých benefitů je možnost zlevněného nákupu vlastních výrobků, zboží nebo služeb zaměstnavatele, případně zvýhodněného odkupu opotřebeného dlouhodobého majetku. V tomto příspěvku si ukážeme, jak tyto slevy daňově a pojistně posoudit u zaměstnance i zaměstnavatele.

ZAMĚSTNANECKÉ SLEVY V DANÍCH Z PŘÍJMŮ

V praxi se občas zapomíná, že předmětem zdanění u zaměstnanců není pouze peněžitý příjem – coby mzda, plat, odměna za dohodu mimo pracovní poměr, případné příplatky ke mzdě, odměny, náhrady mzdy apod. - navýšený o s tím související povinné pojistné hrazené zaměstnavatelem. Daň z příjmu má spadeno také na nepeněžní plnění plynoucí zaměstnanci v souvislosti s jeho závislou činností, a to nejen na ta "hmatatelná", jako jsou například rekreační poukaz, vstupenky na kulturní představení nebo na sportovní utkání, dárkový balíček. Zdanitelným příjmem zaměstnance ze závislé činnosti se v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDP"), rozumí rovněž zaměstnanecké slevy, které nejsou dostupné běžným zákazníkům.

Příjmem se tedy rozumí rovněž částka, o kterou je úhrada zaměstnance zaměstnavateli za poskytnuté plnění (což je obecné označení zahrnující nejen věci, ale také služby nebo práva) nižší, než je:

• cena určená podle zákona upravujícího oceňování majetku, nebo

• cena, kterou účtuje jiným osobám.

V případě poskytnutí motorového vozidla k používání pro služební i soukromé účely jde o cenu stanovenou podle § 6 odst. 6 ZDP (tímto případech se nyní zabývat nebudeme, jen připomeňme, že zde daňový zákon definuje vlastní způsob ocenění výhody ve výši 1 % vstupní ceny vozu měsíčně).

S ohledem na probíhající snahu legislativců odstraňovat z právních předpisů upřesňující poznámky pod čarou se již běžný poplatník ze ZDP k prvému bodu nedozví, že musí dále pokračovat v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášce č. 441/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů řešící zejména specifika oceňování nemovitých věcí. Praktickou komplikací je, že jde o technické předpisy, jejichž oceňovací postupy jsou natolik složité – zvláště u nemovitých věcí – že se reálně bez znalce v oceňování nelze obejít. Snad jen v případě běžných a levnějších hmotných movitých věcí si lze troufnout na jejich ocenění cenou obvyklou, u zmíněných nemovitých věcí a také u hodnotnějších položek se do amatérského oceňování není radno pouštět. Hrozí totiž, že správce daně bude mít o tomto ocenění pochybnosti, a případně si nechá zpracovat znalecký posudek, který – bude-li pochopitelně znít na vyšší částku – využije pro doměření daně.

V naprosté většině reálných případů se ale zaměstnavatelé obejdou bez oceňovacích předpisů a tím pádem také bez znalců v oceňování. Zvýhodněné nižší ceny nabízené vlastním zaměstnancům se totiž zpravidla omezují pouze na (některé) druhy zboží nebo výrobků, s nimiž zaměstnavatel přímo obchoduje. Proto se uplatní jednoduchý, vcelku očekávaný a spravedlivý způsob ocenění jejich běžnou prodejní cenou. Pokud například výrobce elektrokol určitý model nabízí běžně zákazníkům za 20 000 Kč, zatímco jeho zaměstnanci si jej mohou koupit za 15 000 Kč, představuje při využití této možnosti pro dotyčného zaměstnance sleva 5 000 Kč peněžitou úsporu jednoznačně související s jeho závislou činností (jinak by jí nedostal), a tedy věcně je obdobou mzdy. Ale se slevou lze zaměstnancům nabízet nejen vlastní produkty, ale klidně také jiných firem, což ale bývá výjimečné.

Jak známo, daní z příjmů fyzických osob povinné "odvody" zdaleka nekončí. Příjmy ze závislé činnosti totiž až na jen poměrně malé výjimky podléhají také pojistnému na sociální a zdravotní pojištění. Přičemž vyměřovacím základem zaměstnance, z něhož se pojistné v obou případech stanovuje, tvoří úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Zúčtovaným příjmem se přitom pro tyto účely rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch, popřípadě připsáno k jeho dobru anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance. Není tedy sporu, že coby "forma výhody" podléhají pojistnému – jak na sociální, tak i na zdravotní pojištění – rovněž námi probírané zaměstnanecké slevy. Což samozřejmě dále skrze mechanismus tzv. superhrubé mzdy dále nepříjemně zvyšuje základ pro výpočet záloh na daň z příjmů.

Kromě pohledu ze strany zaměstnance je ale také důležité vědět, jak se zvýhodněný prodej zboží a služeb promítne do základu daně z příjmů zaměstnavatele. Naštěstí tyto ztrátové, resp. zlevněné prodeje většinou nebudou mít nedativní daňový dopad. Daňová uznatelnost výdajů (nákladů) vynaložených na pořízení zásob nebo na poskytnutí služeb ani zůstatkové ceny dlouhodobého hmotného majetku nejsou podmíněny výší příjmů z jejich prodeje. V praxi okrajovou výjimkou by byl například odprodej uměleckých děl nebo akcií.

Příklad č. 1 – Zlevněný prodej zboží zaměstnanci

Zaměstnavatel, který obchoduje s počítači – pro naše účely není podstatné, jestli jde o osobu fyzickou (OSVČ) nebo právnickou (např. s.r.o.) - umožnil zaměstnanci odkoupit za zvýhodněnou cenu notebook:

• pořizovací (účetní) cena zboží byla 10 000 Kč,

• obvyklá prodejní cena běžným zákazníkům je 15 000 Kč,

• zvýhodněná prodejní cena pro zaměstnance činí 8 000 Kč.

Ve všech případech se jedná o konečné ceny včetně odpovídající daně z přidané hodnoty ("DPH"), pokud je zaměstnavatel plátcem této daně a předmětný prodej coby dodání zboží je zdanitelným plněním.

Při prodeji zboží není daňová účinnost pořizovací ceny nijak podmíněna ani omezena výši prodejní ceny, proto i při tomto ztrátovém prodeji bude účetním a daňovým nákladem zaměstnavatele celá pořizovací cena prodaného zboží (ledničky) ve výši 10 000 Kč. O čemž bude zaměstnavatel vedoucí účetnictví rovněž standardně účtovat jako o prodeji zboží v pořizovací ceně 10 000 Kč do nákladů (MD 504 / D 132), a do výnosů zaúčtuje sjednanou prodejní cenu 8 000 Kč (MD 211 / D 604). Pokud zaměstnavatel vede daňovou evidenci podle § 7b ZDP, ponechá v daňových výdajích celou pořizovací cenu daného notebooku (10 000 Kč) – uplatnil při úhradě dodavateli - a v příjmech ze samostatné činnosti bude mít sjednanou prodejní cenu 8 000 Kč.

Daňové a účetní údaje uvedené v předešlém odstavci se pochopitelně týkají situace, kdy zaměstnavatel není plátcem DPH. Jde-li o plátce DPH, tak bude i v tomto případě standardně účtovat – a návazně zahrnovat do základu daně z příjmů – pouze příslušné částky v úrovni bez DPH, o níž účtuje pouze rozvahově na účtu 343,

Do zdanitelných příjmů zaměstnance bude ale nutno zahrnout cenové zvýhodnění nižší ceny placené zaměstnancem (8 000 Kč) oproti běžné prodejní ceně daného zboží (15 000 Kč), zkrátka kolik zaměstnanec tímto ušetřil. 15 000 Kč – 8 000 Kč = 7 000 Kč. A stejná částka se zahrne rovněž do pojistných vyměřovacích základů pro výpočet pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Jelikož zaměstnavatel předmětné zboží běžně prodává, nebylo tedy nutno zjišťovat cenu obvyklou například z konkurenčních nabídek jiných prodejců tohoto zboží.

Zvýhodnění zaměstnaneckých slev u objektů bydlení

Nezdaňovanou výjimkou jsou cenově zvýhodněné prodeje bytů a rodinných domů, kde už zaměstnanec nejméně dva roky bydlí. Což zajisté není běžný případ, nicméně daňový zákon v rámci podpory bydlení na něj pamatuje výlukou ze zdanění částek, o které je úhrada zaměstnance za poskytnuté plnění nižší než "obvyklá cena". Podle § 6 odst. 3 ZDP se tedy zdanění a návazně ani zpojistnění netýká slevy poskytnuté zaměstnanci v případě prodeje jednotky, která nezahrnuje nebytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru, bytu, nebo rodinného domu, v němž měl zaměstnanec bydliště po dobu 2 let bezprostředně před jeho koupí.

Je asi vhodné malé právnické upřesnění ke dvěma pojmům: "jednotka" – která v citovaném ustanovení nahradil od roku 2014 známější označení "byt", a jednak "jednotka, která nezahrnuje nebytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru" – tučně zvýrazněná část se do § 6 odst. 3 ZDP dostala od 1. 1. 2015. Zjednodušeně řečeno, se "bytem" obecně rozumí souhrn místností, který nelze převádět (např. prodat), protože není právně samostatný, ale je součástí bytového domu. Naproti tomu "jednotka" představuje právně osamostatněný byt, který je možno převádět. Nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen "NOZ") - od roku…