OKAMŽITÉ ZRUŠENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU ZE STRANY ZAMĚSTNANCE
Těch případů je spíše poskrovnu, ale nastat mohou. Zaměstnanec přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru, a to zpravidla z důvodu uvedeného v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) ZP, tedy pro nevyplacení mzdy, platu, náhrady mzdy, náhrady platu nebo jakékoliv jejich části zaměstnavatelem ani do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (rozuměj až na výjimky po uplynutí kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který uvedené peněžité plnění přísluší).
Nejvyšší soud i v této záležitosti několikráte judikoval a dospěl mj. k závěru, že takové okamžité zrušení není na místě tam, kde vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spor o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Podle mínění dovolacího soudu vznikne-li v pracovním poměru uvedený spor, musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podání žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního poměru použité zaměstnancem v takové situaci považoval Nejvyšší soud za neplatné.
Jeden ze zaměstnanců se s názorem Nejvyššího soudu nespokojil, bojoval dál a podal ústavní stížnost. Šlo o případ, kdy mu zaměstnavatel zaplatil na mzdě méně, než podle evidence odpracované doby údajně měl. Pro zaměstnance to nebyl důvod ke sporu, ale zřejmé neuspokojení mzdového nároku. Namítal navíc, že v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu by zaměstnancům bylo zcela upřeno právo na okamžité zrušení pracovního poměru v takových sporných případech nevyplacení mzdy, což je dle něj v rozporu se základními zásadami soukromého práva a zásadami, na nichž je postaveno pracovněprávní odvětví, včetně zákoníku práce, a v konečném důsledku i v rozporu s článkem 28 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.
Většina ústavních stížností končí tak, že je Ústavní soud odmítne, protože v nich neshledá žádnou ústavněprávní rovinu. V tomto případě tomu bylo ovšem jinak a Ústavní soud stěžovateli přisvědčil. Proč? Zmíněný soud se neztotožnil s výkladem (interpretací) Nejvyššího soudu, pokud jde o smysl a účel ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) ZP, a jeho postup označil za porušení základních práv stěžovatele, konkrétně práva na spravedlivý proces, zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny, a to v intenzitě odůvodňující zásah ze strany Ústavního soudu.
Z čeho Ústavní soud vyšel, je premisa, že zákonné zakotvení institutu okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance z důvodů uvedených v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) ZP představuje jeden z projevů ochranné funkce pracovního práva a jím normovaných pracovněprávních vztahů. Ty jsou coby vztahy soukromoprávní povahy na straně jedné sice primárně založeny na respektování smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu, na straně druhé ovšem tato smluvní volnost nemůže být neomezená, a to z důvodu respektování principu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, tj. zaměstnance. To se projevuje mj. v potřebě zajistit zaměstnanci stabilitu zaměstnání a v neposlední řadě v potřebě poskytnout zaměstnanci právní záruky a nástroje ochrany před (svévolným) porušováním pracovních podmínek a povinností (smluvních i zákonných) ze strany zaměstnavatele. Mezi ně patří mimo jiné i povinnost zaměstnavatele platit zaměstnanci za vykonanou práci sjednanou (stanovenou) mzdu (plat). Podle názoru Ústavního soudu při rozhodování pracovněprávních sporů proto musí mít obecné soudy výše uvedené principy stále na zřeteli, protože jinak by se jimi poskytovaná ochrana zaměstnance před případnou svévolí zaměstnavatele stala jen formální a neúčinnou.
Ústavní soud odmítl omezení…
