Nález 87/2008 SbNU, sv. 49, K povinnosti ručitele k úhradě celního dluhu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, nález č. 87
I. ÚS 2345/07
K povinnosti ručitele k úhradě celního dluhu
Z odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že nerespektovaly skutečnost, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím, které je řádně odůvodněno (ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s ustanovením § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů), přičemž v takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem odůvodněn, lze spatřovat jisté prvky libovůle a také porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. května 2008 sp. zn. I. ÚS 2345/07 ve věci ústavní stížnosti MERKUR KEY, a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42, proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 a proti rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 č. j. R/400002/2004, kterými bylo rozhodováno o stěžovatelčině povinnosti zaplatit splatný nedoplatek (celní dluh) za dlužníka z titulu ručení, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství Plzeň a Celního úřadu Plzeň jako účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42 se zrušují.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a jejich interpretace právních předpisů je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud ani Krajský soud v Plzni nevzaly v úvahu platnou právní úpravu upravující vydávání výzvy ručiteli k plnění za dlužníka. Dle ustanovení § 320 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, účinného od 1. 7. 1997, platilo, že pro řízení o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků se použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků; zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „daňový řád“) se však neaplikoval beze zbytku, v ustanovení § 320 písm. b) celního zákona byly uvedeny výjimky, kdy nelze daňový řád použít, mezi nimi i ustanovení § 57 odst. 5. V důvodové zprávě k zákonu č. 113/1997 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 1997 celní zákon novelizoval, bylo uvedeno, že ustanovení, která jsou z aplikace daňového řádu vyloučena, se na příslušná řízení nehodí. Z toho stěžovatelka dovozuje, že celní zákon neupravoval ručení jako povinné, a proto…
