Input:

č. 1889/2009 Sb. NSS; Daňové řízení: kritéria pro stanovení výše penále

č. 1889/2009 Sb. NSS
Daňové řízení: kritéria pro stanovení výše penále
k § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. (v textu též „daňový rád“, „d. ř.“)
Za protiústavní nelze považovat skutečnost, že § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1.1.1997 do 31.12. 2006, za rozlišovací kritéria pro stanovení výše penále považoval toliko výši daňového nedoplatku a dobu prodlení a za rozhodné nepovažoval, zda a případně v jakém rozsahu došlo k faktickému snížení celkových daňových příjmů státu při zohlednění případné změny výše daňové povinnosti jiných daňových subjektů, která by nastala, nedostal-li by se daňový dlužník, který má penále platit, do prodlení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, čj. 2 Afs 159/2005-43)
Prejudikatura: srov. nálezy Ústavního soudu č. 322/2001 Sb. a č. 405/2002 Sb.
Věc: Jaroslav V. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o penále na dani z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 16. 5. 2003 zamítlo odvolání žalobce proti platebním výměrům na daňové penále na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 (platební výměr ze dne 8. 1. 2003), 1. a 3. čtvrtletí roku 2001 (platební výměr ze dne 8. 1. 2003 a platební výměr ze dne 8. 1. 2003) a 4. čtvrtletí roku 2001 (platební výměr ze dne 11. 2. 2003).
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 19. 7. 2005 zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž mimo jiné namítal nesprávné posouzení právní otázky zákonnosti postihu stěžovatele uložením penále z hledisek zásady přiměřenosti § 2 odst. 2 d. ř. a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatel poukázal na to, že svým pochybením, spočívajícím v opomenutí registrovat se jako plátce DPH v předmětných zdaňovacích obdobích, nezpůsobil žádnou finanční ztrátu státu, a přesto byl penalizován nejvyšším možným způsobem. Podle stěžovatele je podstatou institutu penále náhrada té částky, o kterou byl stát jako daňový věřitel zkrácen tím, že po určitou dobu nemohl oproti svým předpokladům užívat částku, kterou mu zadržuje daňový dlužník. Stěžovatel upozornil, že ve smyslu jeho argumentace se vyvíjela i právní úprava daně z přidané hodnoty. V novém zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zákonodárce podle stěžovatele upravil následky nesplnění registrační povinnost zcela jinak než v zákoně č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (tento zákon ve znění účinném k 15. 6. 2003 je dále označován jako „zákon o DPH“), - zavedl pro takto pochybivšího plátce povinnost odvést „až“ 10 % z celkových příjmů nebo výnosů za zdanitelná plnění jako náhradu za zdanitelná plnění, která se uskutečnila bez daně z přidané hodnoty, a to za období od data, kdy se osoba povinná k dani měla stát plátcem, až do data, kdy se jím na základě rozhodnutí správce daně stala. Slovo „až“, užité v příslušném ustanovení zákona, naznačuje možnost správce daně stanovit náhradu za
Nahrávám...
Nahrávám...